Uplynulá sezóna přinesla mnoha hráčkám nové příležitosti a postavila je do nových rolí. Výjimkou nebyla ani Anežka Pěnkavová, která navzdory juniorskému věku patřila mezi největší opory týmu.

Ahoj Kiwi. Máš za sebou první kompletní sezónu v ženském týmu, ale nedá se říci, že by ses s extraligou seznamovala postupnými krůčky. Naopak ses musela všemu učit za pochodu. Jaká očekávání jsi od sebe měla před zahájením sezóny?
Mým hlavním cílem na začátku sezóny bylo, abych se udržela v základní sestavě a odehrála co nejvíce zápasů. S ohledem na můj věk to pro mě byla čest a chtěla jsem týmu přinést co nejvíc. Postupem času jsem získala více sebevědomí a jak se měnila situace v klubu, měnil se i můj pohled na mou pozici v týmu. Uvědomila jsem si, že nejsem jedinou juniorkou v týmu, takže jsem věděla, že budu muset předvádět to nejlepší, co ve mně je.

A naplnila se?
To, které jsem si dala před sezónou, se naplnilo. Odehrála jsem všechny zápasy. Hned ze začátku sezóny jsem si ale uvědomila, že budu mít větší úlohu v týmu, a tak jsem svá očekávání navýšila a snažila se je co nejvíce plnit a pomáhat týmu nejen hrou, ale i góly.

Cítila jsi nějaký tlak na svou osobu, nebo jsi spíše flegmatik a tyto věci jsou ti cizí?
Podle ostatních prý na hřišti působím vyrovnaně a klidně, ale já sama bych o sobě řekla, že jsem spíše stresový člověk a tlak jsem rozhodně pociťovala. Vlastně před každým zápasem jsem ve stresu. Někdy méně, někdy více, takhle to mám už hodně dlouho. Dříve jsem si myslela, že postupem času naberu zkušenosti a s nimi i určitý klid, ale zatím se tak nestalo. Nicméně si myslím, že jsem se se svým stresem už naučila trochu pracovat. Snažím se ho na sobě nedat znát, protože vím, jak to může ovlivnit moje výkony a zapůsobit na zbytek týmu.

Ačkoli je tvé místo především v zadních řadách, několikrát ses objevila i na postu před brankou soupeře při power play. Považuješ se za komplexního hráče?
Úplně komplexního asi ne, dokážu hrát v útoku na křídle, protože jsem tam dříve hrála, ale centra, kterého jsem si na trénincích několikrát vyzkoušela, bych v zápase rozhodně hrát nechtěla. V power play to byla spíše určitá improvizace, protože hru v šesti příliš netrénujeme.

Na konci základní části prošel tým „zápasovým maratonem“. Šest zápasů v jedenácti dnech znamenalo velký nápor na psychické i fyzické síly. Jak ses s tím vypořádala?
Když tým přešel do karantény, vůbec jsem netušila, co nás čeká. Jako jedna z mála jsem se karanténě vyhnula, takže jsem se mohla alespoň individuálně připravovat. Když nám oznámili rozpis všech zbývajících zápasů, moc lákavě to nevypadlo a věděly jsme, že síly budou na hraně.
První víkend byl z mého pohledu v pohodě hratelný, energie bylo dost. Hned ve středu jsme hrály další utkání a to v Ostravě proti vedoucímu týmu tabulky. Zápas jsme odehrály hezky, byly jsme produktivní, ale následující víkend už byl horší. Nejen, že to byly v pořadí už čtvrtý a pátý zápas za týden, ale hlavně jsme potřebovaly získat body. Ačkoli jsem předešlých 14 dní intenzivně trénovala, program to byl velmi náročný a síly docházely.
Když jsme z víkendu nedokázaly vytěžit ani bod, byly jsem vyčerpané po psychické i fyzické stránce. Nebyl ale čas nad tím přemýšlet, protože jsme v pondělí měly trénink a v úterý rozhodující zápas o play-off. V tomto zápase jsem únavu pocítila úplně nejvíc, měla jsem ztuhlé nohy, byla jsme unavená a nezdařilý konec zápasu se odrazil i na psychice. Doufám, že tohle nás už nepotká. Na druhou stranu to byla určitě velká zkušenost, kterou jsme tím získaly do dalších let.

Na závěr bych chtěla znát tvůj pohled na vzkazy a obrázky od fanoušků. Těch bylo na domácích zápasech kolem hřiště opravdu velké množství a navzdory opuštěným tribunám vám tak neustále připomínaly, že na hřišti nejste samy. Do jaké míry tohle hráč dokáže vnímat?
Rozhodně bych všem chtěla moc poděkovat, protože to byla pro celý tým skutečně velká podpora. Když se obrázky vylepily poprvé, byly jsme úplně šokované. A když jich bylo každý zápas víc a víc, nestačily jsme se divit. Opravdu nás to nesmírně potěšilo. Když hrajete zápas a podíváte se na stěnu polepenou obrázky a vzkazy, hned vám to dodá jinou sílu. Takovou, kterou vám nic jiného nedodá. Celou dobu jsme věděly, že nehrajeme jen pro sebe a jsme moc rády za všechnu podporu, kterou máme.


Autor: Karolína Laura Hornová
Foto: Otakar Prášek - Pulver Foton